Kuponová privatizace představovala po pádu komunistického režimu jeden ze způsobů, jakým se daly převést do soukromých rukou podniky, které do té doby vlastnil stát. „Když lidé nemají peníze, tedy kapitál, musí se najít způsob, jak majetek rozdat, protože se nedá prodávat. Od toho se rozvinula myšlenka kuponové privatizace,“ vzpomínal na začátky privatizačního procesu ekonom a někdejší ministr privatizace Tomáš Ježek (1940 – 2017) v rozhovoru pro Český rozhlas.
Základní myšlenkou kupónové privatizace byla rychlá transformace státních podniků (š. p.) na akciové společnosti (a. s.). Jejich akcie pak mohli získat obyvatelé za tzv. investiční kupony. Každý občan nad 18 let měl nárok na kupónovou knížku, ve které byly šeky na 1000 bodů. Za účast v privatizačním procesu zaplatili lidé symbolických 1000 korun československých (Kčs) plus 35-korunový poplatek za samotnou knížku.
Registrace občanů do první vlny kuponové privatizace začala 1. listopadu 1991. V pondělí 1. listopadu od tohoto kroku uplyne 30 let.
Z Fondu národního majetku (FNM) České republiky (ČR) byl do první vlny kuponové privatizace vyčleněn majetek v hodnotě 206.424.419.000 Kčs a z FNM SR 90.111.742.000 Kčs. V nabídce byly akcie 1491 podniků, z toho 987 českých a 504 slovenských.
Do první vlny kuponové privatizace se v České republice zaregistrovalo 5.942.851 občanů, v ČR to bylo 2.579.327 občanů. Na jednoho držitele investičních kuponů připadal v první vlně kuponové privatizace majetek v účetní ceně přibližně 35.000 Kčs.
Legislativním základem celé privatizace byl zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby z 26. února 1991. Následovalo založení Fondu národního majetku v České i ve Slovenské republice v roce 1991.
Následně 5. září 1991 vláda Československé Federativní Republiky (ČSFR) rozhodla o vydávání a použití investičních kupónů. Od 1. října 1991 si každý občan ČSFR mohl koupit knížku s investičními kupóny. Na každé knížce byl podpis tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause.
Registrace držitelů investičních kupónů (DIK), nebo také majitelů investičních kupónů (MIK) začala 1. listopadu 1991. Samotná kupónová privatizace probíhala od 14. května 1992 do Vánoc téhož roku v pěti kolech. „Byl jsem mile překvapen, že veřejnost neměla od začátku nejmenší pochybnosti o tom, že je třeba se vrátit do poměrů zhruba před druhou světovou válkou. To znamenalo obnovení soukromého vlastnictví – vrátit majetek tam, kde se to dá,“ hodnotil projekt Ježek.
Více než 71 procent svých kuponů svěřili občané do rukou některého z 264 investičních fondů – jen necelá třetina lidí si sama vybírala sama podniky, do kterých chtěla investovat. Několik investičních fondů však nepodnikalo seriózně a malým investorům se nevrátily ani vložené prostředky. Symbolem tunelování se staly Harvardské fondy a jejich „jistota desetinásobku“. Zmizelo z nich 16 miliard korun a jejich šéf Viktor Kožený byl v nepřítomnosti odsouzen k 10 letům.
První vlna „kuponky“ finišovala v době, kdy Československo prožívalo poslední dny své existence. Po jeho rozpadu proběhla v České republice druhá vlna kuponové privatizace.
Na Slovensku ji připravovala vláda Josefa Moravčíka. Registrace kuponových knížek na druhou vlnu kuponové privatizace začala 5. září 1994 a skončila 30. listopadu 1994. Do druhé vlny kuponové privatizace se v ČR zaregistrovalo 3.428.419 zájemců.
Mezitím se však 30. září a 1. října 1994 konaly předčasné volby, po kterých vznikla opět vláda Vladimíra Mečiara. Její ministr financí Sergej Kozlík zrušil 14. prosince 1994 dřívější rozhodnutí a začátek předkola druhé vlny kupónové privatizace odložil.
Parlament schválil 12. července 1995 novelu zákona o převodu majetku státu na jiné osoby, která kupónovou privatizaci nahradila dluhopisovou metodou. I když prezident SR Michal Kováč vrátil novelu k opětovnému projednání parlamentu, poslanci jeho veto prolomili 6. září 1995. V samostatné Slovenské republice se tak kuponová privatizace neuskutečnila.
